Ráno nás přivítalo mrazivé, ale jakmile jsme se rozhýbali, teplo se vrátilo do našich těl. Pod 4000 metry se zdá, že kopce už nejsou tak strašné, ba co víc, skoro je vybíháme. Konečně jsme dokázali držet tempo s naším guidem!

Petra už ale nestíhá tak dobře. Honza, s okysličenou krví, sviští dolů po kamenech, zatímco Petra má trochu problémy s rychlým sestupem, což je pro ni běžné.

Ten kopec, co nám cestou tam připadal jako obrovská překážka, se teď zdá být skoro směšně malý. Namche byl cílem naší dnešní šestihodinové cesty, kterou jsme ale zvládli za tři hodiny. Oncu byl z našeho tempa opravdu ohromený.

Všude cestou roste obrovské množství rododendronů, nepálsky gurans a je to jejich národní strom. Ano, opravdu strom, nepředstavujte si náš malý rododendron ze zahrady, tady to jsou ohromné stromy o výšce třeba 5 metrů. V nižších polohách začínají kvést a jsou fakt krásně barevné.

V Namche jsme si samozřejmě museli dát naše rituální kafíčko a dortíček.

V Namche jsme potkali parkoviště pro yaky. Podobně parkovali své koně ve westernových městečkách

A protože si Petra naposledy stěžovala, Oncu nám vykouzlil luxus v podobě záchodu a sprchy přímo na pokoji. V těchto končinách to působí jako pravý Hilton.

A protože nám horolezecké dobrodružství nestačí, už plánujeme příští týden běžecký výlet do Krkonoš. Kdo se k nám přidá?

Středeční etapa do Lukly byla v pravém HB stylu. S klesající nadmořskou výškou se jeho elán jen zvyšoval. Honza se rozhodl, že si to s Mingmou rozdáme. Jakmile jsme Mingmu předběhli, Honza se rozhodl zvýšit sázky, vzal si od něj naše 25kg vážící bágly a testoval, co všechno vydrží. Zvládnul kopec nahoru, přejít most a ještě kopec dolu.

Ruská parta, co nás cestou potkala, na něj zírala s otevřenou pusou, aniž by chápali, co se to vlastně děje.

Petra nesměla cestou čůrat, protože každá pauza by znamenala zvýšení našeho rekordního času a to jsme si rozhodně nemohli dovolit.

Karavany oslů, koní, krav a yaků nás neustále zdržovaly, ale v této výšce už je to běžný jev. Oběd jsme vynechali, abychom stihli doběhnout do cíle. Zatímco normální smrtelníci tuto trasu absolvují za 7-8 hodin, my jsme ji zvládli za 4:45.

V Lukle jsme si konečně mohli dopřát zasloužené pivo, ale pak začalo pršet. Kvůli špatnému počasí nelétají letadla, jen vrtulníky. Doufáme, že se nám podaří odletět zítra podle plánu.

Naše další cesta povede z Ramechapu, kam letíme, do Kathmandu. Odtud pojedeme jeepem čtyři hodiny. Přímý let do Kathmandu je volný až jako poslední, což je velké riziko, že kvůli počasí neodletíme. Mimochodem, Lukla má nejkratší vzletovou a přistávací dráhu na světě, což dělá z každého startu a přistání malé dobrodružství!