Minulou noc jsme se konečně vyspali. Aklimatizace zřejmě funguje. Ráno, po pořádné snídani, jsme vyrazili na Cho La Pass. Jako obvykle nás provázelo slunce a nebe bez mráčku, což je už pro nás standard.

Startovali jsme z nadmořské výšky 4700 metrů a cílem bylo dosáhnout vrcholu ve výšce 5350 metrů. Během výstupu jsme si ověřili několik pravidel pro chůzi v těchto výškách. Člověk si nemůže dovolit jít, smrkat nebo pít současně. Musíte se zastavit, udělat, co potřebujete a potom se ještě pořádně vydýchat, než pokračujete dál. Zabírá tu taktika “super pomalé chůze”, díky níž jsme předešli většinu, kteří vyrazili rychleji, ale brzy museli zastavit a lapat po dechu.

Na vrchol jsme se doploužili s úsměvem, výhledy byly dechberoucí, i když cesta sama o sobě byla náročná a místy připomínala feratu. Na vrcholu jsme narazili na skupinu Čechů, a tak jsme si mohli vyměnit zkušenosti s migrénou, kterou jsme všichni zažili.

Honza šel pomaleji než Petra, což jeho ego neslo těžce, a Petra to kvůli tomu od něj schytala, což ji pořádně rozčílilo. Vždyť ho přeci dvacet let jen dohání a najednou mu to vadí. Konečně jsme našli disciplínu, kde má Petra jednoznačně navrch 🙂

Cesta dolů se zdála nekonečná a nemohli jsme uvěřit, že jsme se na ten vrchol vůbec vydrápali.

Po návratu do lodge jsme si dali oběd a zbytek odpoledne jsme strávili vyvalení na sluníčku na terase.

Nezapomněli jsme ani na praní našich smradlavých ponožek v řece.