Cesta do Dole začala slibně s ránem plným slunce. Hned po snídani jsme se vydali z Namche na 13 kilometrů dlouhý trek do vesnice Dole, což znamenalo zdolat i 1200 metrů výškového převýšení. Trasa na začátku vedla stejnou cestou jako populární treky do základního tábora Everestu, takže lidí kolem bylo pořád dost. Ale jakmile jsme se odpojili a vybrali směr Gokyo, turistů okamžitě ubylo a cesta se změnila v klidnější a vizuálně mnohem atraktivnější pochod.

Krajina kolem nás byla tak nádherná, že se to slovy nedá popsat – to musíte prožít na vlastní kůži. Náš průvodce se zdál být trochu znuděný a tak si krátil čas boucháním do věcí, mlátil tyčí do malých stromků a kontroloval vše možné, tak trochu nám připomínal Šimona – lehké ADHD 🙂

K obědu jsme zastavili v místní restauraci s úžasnou terasou a výhledy, které berou dech.

Po chvíli relaxace jsme pokračovali v cestě a kolem druhé hodiny odpolední jsme dorazili do našeho ubytování u Yetiho. Petra si stěžovala na společné záchody v v Namche, když jsme je měli mít na pokoji, takže Oncu nám zařídil tentokrát pokoj se záchodem, který už jsme tu mít neměli – vše čisté a na zdejší podmínky perfektně udržované.

Po příchodu jsme vypili hned dva litry čaje a dali se do psaní blogu. Minga, náš sherpa, byl mezitím pravděpodobně na pivu, protože jinak si jeho absenci neumíme vysvětlit. Dorazil za 2 hodiny. Zítra mu možná vytáhneme z báglů všechnu tu vodu, ať se chudák tak moc netrápí.

Na dvorku jsme objevili plechovou boudu s nápisem Hot shower, tak jsme si za asi 150Kč dopřáli i tady luxus sprchy….

Protože náš hotelík leží v údolíčku bez signálu a wi-fi tu také nefunguje, asi si zajdeme na kávu na kopec. Snad tam chytíme wifinu, abyste o naše nové dobrodružství nepřišli!

Tak jo, signál ani na kopci a wifi slabá, takže blog až zítra….