Na aklimatizační den v Namche jsme se vůbec netěšili na spánek. Nějak nám nešlo usnout, takže jsme se zabavili hraním Scrabble, Petra byla zabořená do knížky a Honza se dal na meditaci.

Ale co už, tělo nám běželo na plné obrátky. Když se Honzovi konečně podařilo usnout, tak přišlo zemětřesení v podobě Petry, že i přes špunty se to chrápání nedá vydržet a že vzbudí celou chatu… Nadmořská výška zřejmě působí jako zesilovač. Nakonec nám hodinky hlásily šest hodin spánku, ale co se kvality týče, tak “poor”.

Ráno jsme se pokusili uklidit náš jako “po boji” vyhlížející pokoj a vyrazili na aklimatizační túru. Taky jsme si raději přibalili vybavení na apokalypsu – déšt, bouřka, konec světa, standardní výbava…. víte jak. Před barákem nás už čekal Oncu s ledvinkou a s úsměvem hlásil, že jdeme.

Během dne jsme navštívili muzeum slavného sherpy Tenziga Norgay. (První sherpa, který doprovázel Edmunda Hillaryho při prvovýstupu na Everest 1953) . Petra právě zjistila kdo to byl , OMG 🙂

Slunce nám zdrhlo za pár minut za vrstvu mraků, ale nevadí. Takže jsme byli rádi za všechno oblečení, co jsme měli v batohu. Cestou jsme potkali několik skupinek, se kterými se pořád míjíme a některé už nebyli komplet. Slabší kusy už odpadli kvůli výškové nemoci…

Dorazili jsme na vyhlídku k hotelu Everest view, kde jsme kvůli mlze nic neviděli. Necháme si výhledy na další dny. Dali jsme si čaj a místo výhledů jsme šli dál do vesničky Khumjung s jejími nádherně zelenými střechami. Je to místo, které se pyšní díky barevným střechám názvem Zelené údolí. To místo bylo úplně magické, přesně tak si člověk asi představuje klid. I každého ležícího psa si tu můžete pohladit po hlavě. Podle nás jim nikdo nikdy neublížil a oni jsou neskutečně důvěřiví. Honza jim říká Budha psy.

Ve vesnici jsme navíc viděli krásnou místní školu a potkali děti v kimonech běžící na judo. Všichni na nás křičeli “namaste”, což tu znamená všechno možné – ahoj, dobrý den, respekt, prostě “namaste” je vše.

Když jsme se vraceli do Namche, narazili jsme na letiště pro vrtulníky, kde se skáče! Už si představuju, jak by bylo skvělé si tady skočit! Možná příště. 🙂

Zpátky v Namche jsme zase vyškemrali teplou sprchu a Petra dokonce i fén 🙂 To byla asi poslední teplá voda a sprcha na následujících pět dní…..

Po obědě jsme si dali zasloužený dortíček a změřili si saturaci kyslíku – Honza měl 89, Petra 93.

A teď už se těšíme jen na zasloužený chilling a nabírání sil na další den, který bude zase o něco výživnější.